Od poloviny listopadu můžeme do českých kin zajít na nový český snímek s názvem Něco za něco. V hlavních rolích tohoto filmu se představili Anna Polívková a Martin Pechlát, což je samo o sobě dobrou záminkou k návštěvě kinosálu. Něco za něco je navíc natočeno podle divadelní předlohy, což spolu s výběrem těchto kvalitních herců slibuje kvalitní podívanou. Režie snímku se ujmul stále ještě poměrně mladý režisér Matěj Pichler, kterému s jeho štábem připadnul nelehký a často nevděčný úkol kvalitně přenést divadelní představení na filmové plátno. Jak se mu to podařilo se dozvíte v této recenzi.
Vlažný začátek jako přirozená předehra
Hlavní zápletka filmu je celkem jasná. Kateřina žije v manželském svazku, ve kterém nefunguje vše tak, jak by ideálně mělo. Její manžel Daniel jí není takovou oporou, jakou by si představovala, a jakou by v nově vzniklé těžké životní situaci potřebovala. Kateřina totiž právě zjistila, že bude potřebovat novou ledvinu. Oproti tomu kariéra jejího manžela, architekta Daniela, právě nabírá strmě vzestupnou tendenci. Návrh jeho budovy uspěl ve výběrovém řízení a má se stát jasnou dominantou, i nejvyšší stavbou Ústeckého kraje. Co na tom, že má budova poněkud neortodoxní tvar. Zpráva o zdravotním stavu jeho ženy ho tedy zastihne zcela nepřipraveného. Do toho se blíží tradiční víkendový pobyt na chatě spolu se spřáteleným manželským párem. Kateřina i Daniel navíc mají stejnou krevní skupinu a on je tak potenciálně ideálním dárcem životně důležitého orgánu pro svoji drahou polovičku. A tak nějak přirozeně začnou na povrch vybublávat otázky: Dal by Daniel Kateřině svoji ledvinu a riskoval operaci? Jsou ve hře nějaká alternativní řešení? co pro mě znamená náš vztah a jaký jsem vlastně člověk?
Něco za něco – Kateřina a Daniel
V první části snímku nám autoři nejprve musí představit postavy a poměrně podrobně nastínit jejich životní situaci. To objektivně není nic lehkého a zaručeně byste našli celou řadu úspěšných snímků, pro které je toto námět celého filmu. Abychom se ovšem dostali k tomu hlavnímu, tedy řešení celé situace, museli autoři Něco za něco, vměstnat toto vše do poměrně krátkého úseku a já musím objektivně uznat, že se jim to podařilo velice dobře. Úvodních několik minut filmu sice díky tomu nepůsobí jako komedie a film „nechytne“ diváka hned od začátku, ale po konci závěrečných titulků jistě uznáte, že to snímku ve finále na kvalitě moc neubírá.
Abychom si mohli naplno užít děj tohoto díla, musíme se napřed seznámit se situací, ve které se odehrává. Matěj Pichler k této přípravě a představení hlavních dvou postav dějově využil cestu a přípravu na víkendovou chatu, kde se odehrává hlavní část filmu. V momentě, kdy se postavy dostávají do rekreačního sídla, má už divák pocit, že obě důvěrně zná, a to zejména díky naprosto věrohodně napsaným dialogům a kvalitním hereckým výkonům. Ačkoliv se to stydím přiznat, několikrát jsem si uvědomil, že jsem nejenom prožil několik podobných rozhovorů, ale i jsem přemýšlel podobně, jako některý z hrdinů.
Ještě, než večírek začne
Krátce po příjezdu manželského páru na chatu vstupují na scénu i postavy jejich přátel, a ačkoliv si Kateřina výslovně nepřeje, aby se její zdravotní stav na chatě veřejně probíral, vše tak nějak okamžitě a přirozeně praskne. To už snímek Něco za něco běží na plné obrátky. Kromě situace s ledvinou se řeší i kariérní úspěch Daniela a životní situace nově příchozího páru Diany a Erika. Herci se pevně drží charakteristik a motivací svých postav. Naprosto fantastickou práci odvedli lidé, kteří v tomto filmu pracovali na kostýmech a maskách. Díky tomu má divák v sále pocit, že je na chatě spolu s herci. Navíc se nemůžete zbavit dojmu, že jste tu stejnou situaci už někdy sami zažili se svými známými. Děj se přirozeně posouvá a graduje napříč víkendem a vzájemnými rozhovory.
Něco za něco – výborná práce maskérek
Scény v se v tomto filmu mění tak přirozeně, téměř jako by divák chodil po prostoru spolu s herci, může se tak velice snadno stát, že budete mít chuť podat postavám zapalovač, aby konečně zapálili táborák. Pokud si myslíte, že napříč dialogy naleznete nějaké hluché místo, jste na omylu. Autorům filmu se podaří úspěšně uzavřít všechny dějové linky. Z kina tak budete odcházet s pocitem uspokojení, pobavení a ukončení.
Co za co, aneb o čem tento film vlastně ve skutečnosti je
Něco za něco sice je komedií, ale věnuje se hned několika závažným tématům. Pokud opomeneme hlavní zápletku, která se točí okolo darování orgánu někomu z Vašich blízkých, máme tu celkem podrobně rozvedená témata věrnosti, odlišných potřeb lidí ve vztazích, vyvážení kariérního a osobního života, loajality mezi přáteli, různorodosti přístupů jedinců k životu obecně, a tak bychom mohli ještě chvilku pokračovat. Celým dějem se ovšem nesou dvě pomyslné červené nitě. Tou první je, jak už název filmu Něco za něco napovídá, otázka: Co za co? Tou druhou je otázka, která ze 4 postav snímku by se dala obecně označit za kladnou, a která z nich si celou situaci nakonec nejvíc „vyžere“. Omlouvám se za spoiler, ale tak jako v životě to je samozřejmě ta postava, kterou bychom nakonec jako jedinou mohli označit za čistě kladnou.
Něco za něco – jako byste to už zažili
Pokud lehounce přimhouřím oči, pak si dovolím tento film označit za návrat ke Zlaté éře českých tragi-komedií, jako jsou legendární Pelíšky, kdy se divák během snímku směje, ale po jeho konci si odnáší pocit, že pokud by to nebylo tak moc vtipné, bylo by to vlastně spíš k pláči. Něco za něco je zkrátka film, který je o něčem víc. Je skvěle vytónovaný, plný kvalitních hereckých výkonů a humorných situací. Nejde v něm o plochou legraci, ale o skutečný humor. Vše je navíc zabaleno v tak hezkém a přirozeném obalu, že si ze snímku neodnášíte pocit, že jste viděli kvalitní film, ale odnášíte si pocit, že jste něco důležitého právě zažili na vlastní kůži.
