S čerty nejsou žerty – nesmrtelná klasika a kultovní hlášky

Komediální filmová pohádka S čerty nejsou žerty režiséra Hynka Bočana byla uvedena do kin v roce 1984. Inspiraci čerpá (jak jinak) opět u Boženy Němcové a najdeme v ní opravdu všechno, co od dobrého pohádkového příběhu očekáváme. Díky skvělým hereckým výkonům i režisérovi, který se spolu s Jiřím Justem podílel i na scénáři, se nám před očima odvíjí příběh starý jako lidstvo samo, zároveň však naprosto aktuální i v dnešní době.

Synovi mlynáře Máchala – Petrovi (Vladimír Dlouhý) zemřela maminka. Poctivého stárnoucího mlynáře uhnala vypočítavá macecha (Jaroslava Kretschmerová) a záhy ho svými nároky a bezohledným chováním cíleně udřela k smrti. Mladého Petra, kterému mlýn po dědictví patřil, vyhnala z domu a lživě označila za zloděje. Petr při útěku z domova zachraňuje dvě princezny (hodnou Adélku a zlou Angelinu), díky tomu a s přispěním Angeliny je ale dopaden a posléze odsouzen ke službě ve vojenském kabátě. V pekle mezitím dozrál čas s Petrovou macechou zúčtovat. Samotný vládce pekel (Karel Heřmánek) posílá na zem čerta Janka (Ondřej Vetchý), aby macechu přinesl do pekla. Jenomže Janek je tak trochu popleta a nešika, a místo zlé macechy přinese do pekla Petrovu hodnou babičku. Lucifer se přímo pekelně rozzlobí a posílá Janka zpátky, aby napravil, co popletl. Ten se ale opije, a skončí stejně jako Petr – u verbířů ve vojsku pana krále. V tu chvíli se cesty obou hrdinů protínají, stávají se z nich přátelé a společně se pouštějí do nápravy všech chyb a omylů, rozuzlení propletenců jednotlivých postav a naplnění svých osudů.

Tuhle filmovou pohádku mám upřímně ráda. Nejen, že je skutečně neskutečně vtipná a některé z replik za léta opakování doslova zlidověly (např. „Spadlo ti to, Máchale!“ naschvál kaprála (Petr Nárožný) na apelplatzu), ale především jednotlivé její postavy a dějové linky jsou opravdové. Zlo je zlo – je vystiženo v podobách (chamtivost, lež, podvod, intrika), které jsou platné i dnes, je třeba ho potrestat, a to se nakonec také stane. Dobro někdy nebývá poznat na první pohled, občas mu to snad chvíli trvá, ale poctivost, dobrá vůle a samozřejmě opravdová láska nakonec vyhrává a je spravedlivě oceněna. Lucifer je prostě vládce pekel, ne nějaký uslintaný a šišlající umouněnec, ale postava vpravdě impozantní, princezny jsou krásné a rozdílné jako noc a den, a hloupý kaprál jako manifest tuposti, je po zásluze všem jen k smíchu.

Tak jasně a s humorem vyjádřené poselství je jednoduše osvěžující. Slabý až slaboduchý král, zlodějský rádce a další vykreslené charaktery, mají přece naprosto představitelné parametry. A upřímně – vždyť právě proto se na pohádky tak rádi díváme. Protože zlo je v nich potrestáno a dobro nakonec tak jako tak zvítězí. A po tom přece každý z nás touží i v reálném životě.

Komentujte článek