Jak básníci čekají na zázrak

Poslední díl hexalogie (fuj, to je ale slovo) o Štěpánovi Šafránkovi (Pavel Kříž), jeho nejlepších přátelích Kendym a Karasovi a jejich životních peripetiích rozehrává trochu jinak laděný příběh, než tomu bylo v předchozích dílech. Našim oblíbeným hrdinům je už kolem padesátky, Štěpán se stal zástupcem primáře v nemocnici, ovdověl, a vychovává sám třináctiletého syna. Kendy (David Matásek) je znechucený točením povrchních reklam a je rozhodnutý konečně natočit celovečerní film s vlastním tématem a prodejce automobilů Karas (Lukáš Vaculík) stojí pevně nohama na zemi, svůj sen o konstrukci supervozu odsunul do roviny virtuální reality, v reálném světě raději užívá toho, co mu život přináší.

Ubylo rozechvělého tápání, trapných i neskutečně vtipných karambolů, ústřední postavy ale neztratily nic ze své přesvědčivosti a opravdovosti. Jen se prostě životem zformovaly a dospěly. Snad proto se tento díl může zdát jaksi usedlejší, méně také reflektuje dobu, ve které se odehrává. Nový rozměr však dostává příběh díky dětským postavám – Štěpánovu synovi a jeho kamarádce, a dost logicky se právě díky nim posouvá do kategorie rodinných filmů. Juniorova kamarádka má totiž moc milou a osamělou maminku (Linda Rybová) … a zápletka je nasnadě.

První díl „básníků“ jsem sledovala jako dospívající, další díly postupně přicházely paralelně s tím, jak šel čas, a ubíhaly roky. A myslím, že v každém z nich byly neuvěřitelně věrně, s chytrým a vlídným humorem, odkrývány všechny odstíny lidského žití, v každé z jeho fází a v běhu doby. Hlavní hrdinové nezůstali strnule zacykleni ve fázi dospívání, posouvali se, rostli, vítězili i prohrávali, prožívali okamžiky štěstí, všednosti i smutku, skvěle zpodobněni svými představiteli. Každý z nás se v nich alespoň občas uviděl – a právě proto je celá tato „básnická“ série (1982 – 2016) po celých těch 34 let tak oblíbená. Kdyby nebylo posledního (?) dílu, chyběl by.

Komentujte článek