Smrt harmonisty

Dnes jsem si po delší době udělal procházku po Praze. I přes trochu nižší teploty mi počasí přálo a já se vydal na svojí oblíbenou procházku po Malé straně, Karlově mostu, přes Staroměstské náměstí až na Václavák, kde jsem nakoupil pár Vánočních dárků a klidným krokem jsem se vydal směrem na Národní třídu.


Mile mě překvapilo, že i když do Vánoc zbývá měsíc, v centru Prahy by to zatím ještě člověk pomalu nepoznal. Na Staromáku není přecpáno stánky, dokonce i Václavským náměstím se dalo projít bez větší tlačenice. Zatím je ještě listopad, ale počasí se tváří trochu jinak. Ze stromů už listí opadalo, ba dokonce, většina z něj je už dokonce uklizená.
Ve chvíli, kdy jsem opustil knihkupectví a vydal se na Národní, už jsem si chystal v kapse drobné, pro slepého harmonistu, který tam postává od mého dětství a bez ustání hraje. Dřív u něj nemohl chybět ani jeho věrný německý ovčák. Už když jsem byl malé dítě, chodili jsme s maminkou a babičkou po Praze, vždycky jsme mu museli nějakou korunu dát, aby měl alespoň: „Pro toho psa na žrádlo.“.


Když jsem byl potom starší a harmonikář už hrál bez svého psa, vždycky jsem v kapse našel nějaký drobák, abych mu jej mohl hodit do kasičky. Vždycky poděkoval, i když jsem byl malý i teď, když už jsem větší. Snad každý, kdo navštívil Národní třídu alespoň dvakrát, ho znal.
Po pravdě, dlouho jsem si už takovouto procházku neudělal a upřímně jsem se těšil, že udělám dobrý skutek a věnuji, jako vždy, harmonikáři nějaké ty drobné. Bohužel, už při prvním pohledu jsem viděl, že dnes nehraje. Ale čím jsem byl blíž, tím jsem si připadal smutněji. Po pár dalších krocích jsem viděl na zemi několik svíček, uvadlou květinu a na výloze jednoho z obchodů nápis obsahující informaci o smrti slepého harmonikáře. Umřel už před měsícem, ale na zemi stále leželi svíčky od lidí, kteří byli mnoho let zvyklí na tohoto slepce.


Cítil jsem v sobě cosi jako povinnost a zašel jsem do blízkého obchodního centra a za drobné z mojí kapsy koupil kytku. Za drobné, které jsem chtěl věnovat slepému muzikantovi, který mnoho let postával na Národní třídě, zpíval a hrál, rozdával radost. Květinu jsem vložil do jedné z prázdných váz a v duchu jsem se pomodlil. Nebyl jsem zdaleka sám. I spousta dalších procházejících se alespoň na chvíli zastavila a věnovala krátkou vzpomínku tomuto člověku. V momentě, když jsem v duchu dokončil modlitbu, začalo kolem mě cosi padat z oblohy. Natáhnul jsem ruku a na dlani ucítil první, sněhové vločky. Přišlo mi na tom něco příznačného a neubránil jsem se lehkému dojetí, když jsem nastupoval do tramvaje, směr domů.

Leave a Reply