Jak spolu souvisí Star Wars, Monopoly a zkouška z Ekonomie

Včera večer jsem si byl s několika přáteli zahrát Star Wars Monopoly. S pocitem úspěchu a dílčích vítězství nad různými předměty z ekonomie na střední i vysoké, jsem si myslel, že jsem schopen „ekonomickou“ hru ovládnout. Chyba lávky. Poslední zkoušku ze základů ekonomické komunikace pro pracovníky v sociální komunikaci, jsem sice složil až na poslední pokus tento pátek, ale cítil jsem se našprtaně a přehlceně ekonomickými pojmy. Nějaké Monopoly se tedy zdály jako hračka, navíc moje znalosti světa Star Wars převyšovaly mé soupeře a tak jsem se před začátkem hry cítil jako jasný favorit. Ten pocit jistoty ještě umocňovala má profesorská vítězství v šipkách před pár minutami. Svým soupeřům jsem nedal příležitost zavřít a sám jsem zkušeně zavíral doublem sedmnáct. Ale pojďme ke hře…


Do Star Wars Monopoly jsem si vybral svojí oblíbenou postavičku Darth Maula. Vše se tedy před prvním hodem kostkami zdálo být perfektní. Náladu mi nezkazil ani první neúspěšný hod, kdy jsem obratem musel zaplatit 200 republikových kreditů. Na začátku hry má každý peněz dost a tak mi nedělalo problém ani zaplatit dalších 25 kreditů za prohranou sázku. Jenže u toho nezůstalo. Jako problém nepřekonatelný se ukázalo dostat se vůbec přes cíl, abych dosáhl na dotaci za průchod startem. Sice se mi to posléze povedlo, ale čerstvě vydělaných 200 kreditů jsem znovu odevzdal na stejném políčku, jako hned po začátku hry. A to už mě finančně dost bolelo. Zatímco moji soupeři umocňovali svůj vliv na různé galaktické soustavy, plány, případně v inter-galaktické dopravě, já jsem platil nájmy a lezl na cizí planety. Dokázal jsem získat pouze čtyři planety a když jsem konečně znovu prolezl startem, znovu jsem si stoupl na platící políčko. Co bylo horší, hra mě začínala nudit, protože jsem se do ní vlastně vůbec nedostal. Začal jsem místo pořádného hraní přemýšlet nad tím, jak hra celkem trefně popisuje dnešní svět. Zaplať nájem, zaplať pokutu, zaplať, protože máš smůlu. Zatímco moji kamarádi, kteří měli větší příděl štěstí, sbírali další a další planety a postupně na nich začali budovat nemovitosti, já jsem musel mít všechno v hypotéce, hotovost žádnou a klepal jsem se strachy, co budu muset zaplatit spolu s dalším hodem. Nakonec jsem vyhlásil osobní bankrot a za ryku svých kamarádu, kteří na mě pokřikovali: „Mýval, velkostatkář býval!“ jsem odešel jsem hrát šipky s hospodským. V těch se mi sice pořád dařilo, ale i v tom jsem viděl jakousi nepřízeň osudu.

Zatímco do šipkového automatu peníze člověk dává, když hraji něco, co by náhodou mohlo dát peníze mně, vždy zkrachuju. Stejné to bylo s online pokerem, online sázkami, s monopoly… Z pokeru jsem si hlavu nedělal, protože vím, že většinu her v reálném životě dokážu vyhrát díky tomu, že dokážu odhadnout, jak živý člověk přemýšlí. Z online sázek jsem si taky hlavu nedělal, prostě jsem to zkusil a měl jsem smůlu. Zkoušky z ekonomie jsem sice po velkém stresu vždy nakonec složil, ale radost jsem z toho mít nemohl, protože mě frustruje, že jsem to dokázal až na poslední chvíli. Ze Star Wars Monopolů jsem si hlavu dělal. Nejen, že v hospodě odmítli naší snahu zaplatit republikovými kredity, já jsem nakonec ani žádné kredity neměl a nebýt vtipných poznámek mých kamarádů, hra, na kterou jsem se těšil, by mě nudila. Jediné, co mě chvíli utěšilo, bylo vlastnictví planety Kashyk, domova Wookiů, na kterou, když mi někdo vlezl, jsem si mohl zakřičet jako oni chlupatí přisluhovači Hana Sola J Zřejmě neexistuje forma ekonomie, byť to jsou herní Monopoly, se kterou bych to měl mít v životě jednoduché. Nezbývá, něž doufat, že platí rčení: „Neštěstí ve hře, štěstí v lásce.“.

Leave a Reply