Autorství samotného příběhu Popelky je přisuzováno bratrům Grimmovým. U nás je její příběh ale známý především díky zpracování Boženy Němcové – O Popelce. Každopádně tento motiv byl inspirací k natočení desítek filmových zpracování, bez přehánění, téměř po celém světě. Filmařsky vděčný námět, celé spektrum rozdílných pojetí, odlišná zpracování… ať tak, či tak, jedna filmová pohádka mezi ostatními jednoznačně vyčnívá. Jde o filmovou pohádku z roku 1973, natočenou v československo-východoněmecké koprodukci, snímek režiséra Václava Vorlíčka – Tři oříšky pro Popelku. Místo skutečného scénáristy Pavlíčka byla v původních titulcích uvedena Bohumila Zelenková, která zde figurovala proto, že Pavlíčkovi komunisté zakázali činnost v kultuře.
Příběh sirotka Popelky, žijící s nevlastní matkou a sestrou na statku, který kdysi patříval jejím rodičům, je všem notoricky známý – nemá tedy smysl se o dějové lince více rozepisovat. Reálné prostředí, spousta sekvencí natáčených v zimní zasněžené přírodě, natáčení se zvířaty (koně, pes, sova, holubi…), autentičnost některých obrazů (Popelka máchající prádlo v téměř zamrzlém potoce má ruce doopravdy promrzlé, tváře zčervenalé mrazem) a především výborné výkony samotných herců (i v poměrně akčních scénách). Sama Popelka v podání Libuše Šafránkové je zranitelná i vzdorující, sice opuštěná, ale nikoliv trpící nebo pasivní, naopak chytrá, odvážná a samostatná, a při tom všem (nebo především) samozřejmě dojímavě krásná. Sympatický, malinko namyšlený a přidrzlý princ v podání Pavla Trávníčka, který se brání vzdělávat i dospět a raději se drží zábavy s partou kamarádů, je přímo demonstrací mládí a radosti ze života a pod svojí lehkomyslností samozřejmě skrývá dobré a spravedlivé srdce. Jednoznačně šťastnou volbu ústřední dvojice jen umocňuje celá plejáda skvělých herců v ostatních rolích. Jen namátkou Vladimír Menšík jako podkoní Vincek, Jan Libíček (preceptor), Dan Hlaváčová (Dora) a z německých kolegů Rolf Hoppe jako král, Karin LEschová (královna), Carola Braunbock (macecha). Postavy jsou veskrze „moderní“, nejsou svázané charakterem prapůvodní předlohy. Dialogy jsou trefné a vtipné, některé situace vyloženě komické, přesto však vyvážené dynamikou příběhu natolik, že děj nesklouzává k parodii. A právě ta dynamika a zároveň lehkost, chytrost, humor a moderní pojetí příběhu dělají ze Tří oříšků snímek nadčasový a nestárnoucí i po neuvěřitelných téměř padesáti (přesně 47) letech od natočení. K tomu ovšem významnou měrou přispěla také jedinečná filmová hudba, kterou složil skladatel Karel Svoboda a nahrál Filmový symfonický orchestr. Ústřední píseň Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, nahrál orchestr Ladislava Štaidla, otextoval jeho bratr Jiří a nezapomenutelně nazpíval Karel Gott.
Nebudu se za nic schovávat – je to moje srdcovka, pohádka číslo jedna. Nevěřím, že by se v naší zemi našel někdo, kdo by jí ještě neznal – spíš jsem si jistá, že mnozí z nás už se začínají těšit – Advent už je za dveřmi, a k tomuto času „naše Popelka“ prostě patří. Zimní pohádkový příběh, něžný a přece svižný a živoucí, napínavý i vtipný a samozřejmě se šťastným koncem.
